Jistě se shodneme, že formací, které kombinují rytmicky náročnou hudbu s vypjatými vokály, se v poslední době vyrojilo až přespříliš, a že se tak orientace v haldě podobně znějících kapel stává stále náročnější. Britští TESSERACT naštěstí svým druhým albem dávají na srozuměnou, že když se přirozený talent spojí s odvahou udělat věci aspoň krapet jinak, dají se nalézt skulinky, jimiž se lze vymanit z proudu stereotypu. Zde se to povedlo nad očekávání, je tedy nasnadě pustit se do rozboru díla, které díky několika faktům staví tuto nadějnou kapelu do zcela nové pozice.

První varování přichází hned v úvodu, kdy v poklidném rozjezdu skládá zkoušku z dospělosti další, v pořadí již třetí pěvec Ashe O´Hara, který snad již definitivně zaplní mezeru po výtečném Danu Tompkinsovi. Jeho vokální kvality dávají ihned zapomenout na rozpačitý výkon předchůdce Elliota Colemana, který stihl zanechat své hlasivky pouze na akustickém EP „Perpsective“. I díky němu tak teď zní TESSERACT vyzráleji než kdy předtím a rozhodně to není jen díky podstatnému změkčení výraziva.

A v čem vlastně tkví síla souboru? Troufám si tvrdit, že ve smýšlení skládat hudbu do jednoho kolosálního celku. Z každého dílku totiž pramení touha vyhrát si s každičkým atributem a detailem co možná nejpečlivějším způsobem. O instrumentální komplexnosti se netřeba bavit, již svými prvními počiny kluci potvrdili, že nástroje ovládají jedna radost, je ale sympatické, že se v této disciplíně drží na uzdě a kompozice nijak zásadně nekomplikují, aby neztrácely plynulost a funkčnost. Výsledek tak zní podstatě uhlazeněji a hlavně přirozeněji, než mnohé pokusy kapel, jež se opírají o komplikovaný rytmický základ. Pointa totiž tkví v tom, že kde je jinde rytmika alfou i omegou kompozic, u této pětice plní funkci spíše vedlejší.

Tou hlavní je pak především atmosféra, sahající až někam do sférických výšin, a především emotivní přednes, který je všudypřítomně vetkán do celé desky již zmiňovaným Ashem. Je zřejmé, že tento barvitý projev nebude vonět všem a podobně to bude i s absencí kontrastnímu agresivnímu odstínu, který právě Dan Tompkins zvládal mistrovsky. Jakmile však dozní poslední tóny „Of Energy“, nabídne se otázka, zda-li by řvaný vokál desce spíše neuškodil.

Takhle totiž vyznívá spíše jako intimní zpověď, než aby rdousila zlost kolem sebe, proč tedy ten sváteční odér ničit něčím nepatřičným. A i z hlediska vývoje je jen dobře, že TESSERACT dělají krůčky ven a nenechají se uzavřít, navíc když v této době formule se střídanými vokály již těžko někoho ohromí. V souvislosti s posunem je nutnost zmínit i velmi přínosné využití saxofonu v „Calabi-Yau“ a závěrečné dohře „Embers“. Dalším výrazným elementem je zvýraznění basování Amose Williamse, který svou netypickou hrou rozhodně má co ukázat. Osobně bych se nebránil, kdyby další cesty vedly k těmto nekonvenčnostem, a to klidně ještě v hojnějším zastoupení.

Co však bude dále, to je zatím ve hvězdách. Důležité je mít na vědomí, že tohle koncepční album má všechny předpoklady stát se v jejich diskografii dílem přelomovým. Těžko najít lepší příklad, jak hrát progresivní metal v roce 2013. Pokochejte se sami a této pětici pečlivě naslouchejte. Pokud jí vydrží elán a invence nestihne vyprchat, můžeme o ní slyšet i v době, kdy slovo „djent“ bude dávno vyhaslým pojmem.